Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se nám narodil Spasitel?

18. 12. 2013

Úvod:

 

1. Rád bych se dnes, když dovolíte, vyhnul biblickým termínům a nám už zcela běžným náboženským pojmům konkrétních myšlenkových schémat, kterým nejenže nezasvěcený člověk dnešní doby příliš nerozumí (a proto mu tímto způsobem moc neposloužíme), ale také proto, že velmi často tato slova mají v samotné Bibli více významu podle kontextu jednotlivých knih (proto nám křesťanům hrozí jisté zkratkovité, zjednodušené, ba i nepřesné vysvětlení, které ovšem otevírá celou řadu dalších otázek, na které dnes příliš času nemáme). Nám k tomu léta slouží biblické hodiny.

                                      - Neuslyšíte ode mě tedy slůvka jako: hřích – tedy vykoupení, spasení – tedy nutnost pokání, ano, ani ne peklo – tedy potřebu věčného života. Uslyšíte ale jejich interpretaci – obsahové vystižení, protože to je úkolem vykládače i svědka: pokusit se věci předat jazykem posluchačů současné generace.

                                      - Proč tedy slovo „Spasitel“ v názvu přednášky? Není i to nesrozumitelné? Možná. Ale mám za to, že lidé dnes vědí, že se tímto myslí narození malého dítěte ve chlévě Betléma. Proto jsem se ho neostýchal použit.

2. Jinými slovy: půjde nám o to, abychom to řekli takovým způsobem, aby nám nejen druzí rozuměli, ale abychom i my sami zůstali věrní dobré – radostnévítězné zprávě, že Ježíš se narodil všem – tedy pro každého, nejen pro věřící.

     Proč se tedy narodil Spasitel?

 
 

I. Smysl jeho příchodu

 

     Spasitel se nám všem narodil proto, aby nám Bůh viditelným a prokazatelným způsobem ukázal, že je bytostně ztotožněný (životodárně spojený a propojený) s každým z nás a to v našem žití i umírání, radostech i starostech, v létech úspěchu i bolesti.

-                                                      - Nabízí se ovšem odvážná otázka: Potřeboval Bůh k tomuto ztotožnění se s námi narození – tedy příchod svého Syna? Nepotřeboval – vždyť takový byl Bůh k lidem vždy, ale jeho narozením to chtěl dát jasně najevo – zviditelnit – zhmotnit – (až do úplné krajnosti) ano, přímo vtělit tento svůj odvěký přístup k člověku - proto se narodil Ježíš Kristus.

 

-                                                      - Znamená toto jeho ztotožnění se s námi, že o tom automaticky jako jednotlivci víme, nebo tomu věříme? Vlastně ani toto není tímto (ani nemůže být) podmíněné. Bůh se s námi ztotožňuje nezávislé na naší odezvě, bezpodmínečně, z čistého neokázalého zájmu o nás. My o tom vědět nemusíme, my tomu nemusíme ani věřit (zvláště pokud nás to nezajímá). Přesto z jeho strany tento přístup trvá. V dalších částech si ale povíme, jak se k nám tato informace dostává a v čem je to pro nás důležité.

     Jestliže nám Bůh chtěl ukázat, že je s námi v našich příbězích, co ho k tomu vede, proč to dělá, jaká je jeho motivace? Dovolím si nyní nabídnout svůj nedokonalý a jistě diskusi otevřený názor:

 
 

II. Jeho motivace

 

     (A opět se chci vyhnout křesťanským, mnohdy málo vysvětleným, pojmům): Důvodem, proč chce, abychom věděli, že jde s námi je ten, že nejlépe ví, jaký je život člověka v soukromí, v rodině i ve společnosti náročný, a to hned v několika úrovních:

-          - Vyrovnávání se s novými zkušenostmi, vztahy a výzvami – člověk je tedy v neustálé konfrontaci, která ho oslabuje, nebo naopak posiluje.

     Příklad: Hned z průmyslovky jsem nastoupil do práce na povrchu dolu v Karviné jako pomocný dělník, který se připravoval na úkol mistra – hned jsem si ale také povšimnul určitého společenského „boje o moc“: tedy o dobrou pověst a rozumný plat na pracovišti …. Proto jsme v neustálém:

-         - Překonávání svízelných okolností: překážek, bariér, problému, více či méně řešitelných situací – tedy v neustálém napětí, které nás odlidšťují, nebo naopak zlidšťují podle zákonitosti, které nám všem i odborníkům (i teologům) zůstává tajemstvím.

     Příklad z extrémní situace: Každý válečný konflikt konkrétní osobnosti lidi zcelil, nebo naopak naprosto rozpustil – rozdrolil. Mluví se o tzv. „lámání či posilování charakteru“.

                                                  Jedinečným příkladem je nám všem známý pan Nicholas George Winton (* 19. května 1909, Londýn) který byl britským makléřem a humanitárním pracovníkem, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Proto mu hrozí:

-         - Určitá charakterní ujma z pocitu odcizení sobě samému i druhým ve formě osamocení a samoty, prázdnoty, nesmyslnosti, uzavřenosti až beznaděje, stejně jako spojení s transcendentnem (neviditelnou všudy-přítomnou a posilující skutečnosti).

     Opět příklad z krajní situace:  Odborníci v poslední době stále více hovoří u vojáků, kteří prošli konkrétními válečnými konflikty o tzv. poválečném traumatu,  který mimo jiné způsobuje poruchu osobnosti. Ta se vyznačuje neschopnosti opustit minulost, žít přítomnosti a směrovat k budoucnosti. Jejich lidství se bohužel zastavilo – pro něj i pro jeho užší okolí (rodinu) je to ovšem lidská tragédie.

                                                        Nejsou ale i jiné poruchy osobnosti, traumata, různé osobnostní indispozice a psychické nemoci vážným zásahem do člověčenství dnešní doby, více než kdy jindy?

     Zkráceně: protože Bůh ví, co člověku hrozí v jeho celoživotním oslabování, odlidšťování a osamocení, snaží se těmto emocionálním pocitům a praktickým stavům předcházet svojí blízkosti, která posiluje-povzbuzuje osobnost s cílem upevňovat jeho lidství. Jako náš Původce má k tomu nejlepší prostředky. Jen když jsme totiž plně lidmi – lidé, můžeme zakoušet - prožívat smysl (naplnění) své existence. Kdy a kde to oceníme?

 
 

III. Kdy a kde to prakticky oceníme?

 

-         - Pro děti (v málo pochopitelných a už vůbec ne příjemných situací) v neúplných rodinách.

-         - V setkávání se s  lidmi „špatnými“ a zlomyslnými ve třídě a na sídlištích, potencionální šikanou a ubližováním – vše v rámci dané generace.

-         - V těžkostech při dospívání a hledání své identity, v hledání své životní lásky – životního partnera, ve zlomenosti „srdce“ a samozřejmě v následném hledání vhodného prostředí pro tyto vztahy.

-         - V sociálním začlenění se do společnosti a uplatněním se v ní.

-         - V hledání smyslu své existence a jeho naplnění.

-         - V náhlých tragédiích jako vše-přítomné autonehody, pracovní úrazy či vážná onemocnění jako nádory zhoubné i nezhoubné.

-         - Ve starostech o své potomky či naše nástupce dané odbornosti.

-         - V nemocech, strádáních, opouštění svých sil a nakonec i v samotném umírání, které nás přesahuje – nad kterým ztrácíme vládu.

     Jsme-li tedy takto konkrétní a praktičtí, kde všude nám Spasitel ukázal, že se i těchto životních situací, a samozřejmě mnoha dalších, nemusíme obávat ve smyslu naší beznaděje? Řečeno pozitivně, kdy a kde nám Ježíš historicky prokázal, že je s námi, aby nás posiloval a dával nám takto svá východiska naděje:

 
 

IV. Kdy a kde to historický Ježíš prokázal?

 

     (Dnes nemůžeme ze čtyř nám dostupných evangelií dělat přesnou historii, dějinnou posloupnost osoby Ježíše Krista, protože tyto svitky jsou (1) vyznáním a svědectvím víry konkrétních autorů konkrétním adresátům do jejich specifické situace s cílem posílit jejich důvěru, ne tedy dokazováním faktů tak typický pro vědní obor, který tehdejší doba neznala. Můžeme se ale na druhé straně (2) ptát, kdo byl Ježíš Kristus a co nám chtěl svým životem říci?) Tedy:

- Narodil se při útěku jako dítě utečenců, na cestě, ve špíně, v chudobě, mimo lidskou úroveň a důstojnost, a přesto v lásce svých rodičů a úctě pastýřů, mudrců a všech generací, kteří vánoční zprávu přijali jako osobní pozvání k přijetí i svých životních kolikrát prazvláštních příběhů.

- Vyrůstal ve skromnosti na hranici s chudobou, pravděpodobně druhou část svého dětství – kdy to nejvíce potřeboval bez otce, přesněji otčima Josefa, tedy ve velké židovské rodině (měl bratry a setry) pomáhající své matce Marii a ostatním sourozencům, aby vůbec přežili. Přesto v důvěře, že Bůh o jejich situaci ví a pomáhá jim, abychom i my dnes nepropadali v podobných situacích zoufalství a panice, pocitu lítosti, závisti a hořkosti. Naopak, abychom ve společensky beznadějných situacích měli naději.

- Opustil živnost své rodiny – tesařství, aby se stal potulným laickým kazatelem bez stálého platu, neúspěšným v synagogách nábožensky nejsilnějšímu duchovnímu přístupu své doby – totiž náboženství farizeů, bez popularity měřitelné vlivem a obdivu saducejů, bez slušného vzdělání zákoníků, bez revolučního potenciálu a síly zélótů, bez vnitřního klidu esejců – pouštních mnichů. Naopak, Ježíš z Nazaretu naprosto odlišně slouží společensky vytlačovaným a opomíjeným lidem jako je chudá vdova, malomocní či jinak psychicky, duchovně nebo tělesně nemocní, přichází k morálně zdiskreditovaným lidem, jako jsou prostitutky, či ke kolaborantům s římským systémem – celníkům – výběrčím daní, rybářům a drobným řemeslníkům, společensky málo významným či úplně bezvýznamným lidem, mnohdy v družině žen, kterým se věnoval se stejnou úctou jako mužům. Proč? Abychom i my plnost svého životního povolání stavěli na jiných hodnotách, než je to populární, většinové, „moderní“, mocensky či ekonomicky prosperující.

- V nejlepších svých letech, někdy kolem roku 33 – 34 svého života umírá náhlou násilnou smrti, které předcházelo ponižování, mučení i ztráta důstojnosti, aby se solidarizoval, ztotožnil se všemi, kteří musí náhle po mnohém či náhlém strádání opouštět tento svět, kteří umírají opuštění svými přáteli, mnohdy i rodinou, kteří cítí hlubokou opuštěnost a neschopnost věci vysvětlit – zdůvodnit, kteří trpí duševně i fyzicky, duchovně i sociálně. Přesto i tady je v Kristu naděje na důstojný odchod, přechod z časnosti do věčnosti způsobem, kterému sice nemusíme bezezbytku rozumět, který ale může být v této důvěře respektován a přijímán.

     Vaše otázka tedy může znít – jak se s Ním – Ježíšem Kristem – ztotožnit, když On se dopředu ztotožnil a ztotožňuje s námi?

 

V. Jak se s Ním ztotožnit?

 

     Jednoduše řečeno: Vírou - důvěrnou věrností - ve svůj vlastní jedinečný příběh, který nám byl na čas svěřen, darován a ve kterém poznáváme nejen sebe a druhé – život sám, ale také zároveň: zdroj tohoto života – Ducha života, jeho směrování, působení, děj, pohyb – Boží přítomnost.

 
 

VI. Co je to víra?

 

     Je to naše odpověď na informaci – zprávu, že za námi stojí život nesoucí a život beroucí Bůh. A co tato víra způsobuje? Jisté duchovní uklidnění, usmíření a upokojení, úlevu a ulehčení, že nejsme ztraceni, že nejsme opuštěni, beze smyslu, právě naopak: že jsme nalezeni, ve vztahu s Někým, kdo již plně prošel životem a smrtí, kdo šel vždycky s námi, kdo nám rozumí, kdo nás přijímá, kdo dokonce dokáže, když je to nutné (!) všechno zlé obrátit v naše dobré.

     Zbývá tedy otázka, kde se tyto informace můžeme dovídat? Jinými slovy, co je to společenství víry?

 
 

VII. Co je to společenství víry?

 

     Je to skupina lidí, kteří o tyto informace a jejich vliv na jejich praktický život mají zájem, promýšlejí je, rozjímají nad nimi, odpovídají na ně, vzájemně se povzbuzují, a když na to přijde, tak si i prakticky pomáhají, jako výraz věrnosti osobě, která nežila pro sebe, ale pro druhé.

 
 

Závěr:

 

     Osoba Ježíše Krista je výzvou pro každého v otázkách, na které bezezbytku neumí odpovědět moderní psychologie a psychoanalýza – tedy proč člověk funguje tak a tak, ani moderní sociologie – když je v takovém a takovém prostředí, ani velmi bohatá a přínosná filosofie – kdy se ptá po svém smyslu, ani jiné vědní jistě velmi důležité a přínosné obory jako biologie a lékařství, ekonomika, fyzika a chemie, společenská věda, politika či jiné vědní obory, které poctivě sledují svůj záměr.

      Kristova životní výzva je totiž v jiné rovině a dala by se možná shrnout do této otázky: „Chcete společně se Mnou umět přijímat paradoxy svého života, aby vás netáhli lidově řečeno ke dnu, ale naopak vám byli zvláštní a cennou službou k vašemu plnějšímu lidství? Spasitel, který se nám narodil, jak jsem se pokusil v této přednášce vysvětlit, nás to může krok za krokem učit. To je vlastně, jak jsem přesvědčený, pravý smysl spasení: přijímání od Pána Boha všeho, co nám sám v sobě dává:

 

-          - Dobré dary v našem neideálním až nedobrém prostředí a 

-          - Nepochopitelně-nedobré až zlé situace pro naše dobro.

 

     A pokud byste se chtěli více dozvědět, jak v tomto všem funguje jeho autorita, pravomoc, skryté i když strategicky-dějinné působení Ježíše Krista – tehdy i dnes – zvu Vás za měsíc k další přednášce s názvem: „V čem všem byla a je skutečná autorita Ježíše Krista?“ To až ale za měsíc… Pro tuto chvíli Vám děkuji za pozornost.

 

 

Otázky a diskuse: 

 

                                                                                                                                                                                           Jiří Kantor

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář