Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchovní tchýně

30. 10. 2012


„Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých (List Filipským 2:4).“

 

     Jako pastor na určitém místě cítím jednu největší zodpovědnost. Vytvářet svým duchovním sourozencům takové prostředí, aby rostli ve zralé a na Kristu zcela závislé lidi. Nebudu tu věčně a oni zřejmě v tomto společenství také ne. Výchova k samostatnosti je výraz, který je mi velmi blízký.

     V praxi to ovšem někdy znamená nedělat věci, které už druhý zvládne. A někdy dokonce hodit druhého do vody a nechat ho pořádně vykoupat. Na druhé straně si musím dávat pozor, aby někdo nebyl přetížen, nebo zadušen větším soustem, než snese, a třeba dobrého jídla. Zkrátka hledat stabilitu, vyvážení, co ještě ano a co už ne, je nesmírně klíčové.

     Nyní ale k názvu naší úvahy. Půjčil jsem si výraz, který nám asociuje někoho, kdo ví životem více než my, ale protože se příliš o nás stará, zajímá, má tendenci nám do všeho mluvit nebo radit, pomáhat, je nám to buď nepříjemné, nebo právě naopak velmi příjemné, ale v obou případech tím oddaluje náš růst k již zmíněné samostatnosti.  Samozřejmě, že jsou i tchýně, které takové nejsou, přesto jich je zřejmě méně, než těch, o kterých nyní přemýšlíme. Jak ale píšu, opravdu se nechci nikoho dotknout, i když mi teď pomáhá - to se vám musím přiznat - si některé konkrétní ženy (i muže!) vybavit.

     Co potom s výrazem duchovní tchýně? A vy už určitě tušíte … Jde o bratry a sestry, kteří ušli kus cesty za Kristem, mají na rozdávání zkušeností a moudrosti, jsou Bohu věrní a lidsky krásní, ale mají jediný problém. Jdou všude slyšet. Mají dost často poslední slovo. Chtějí mluvit. Kladou méně otázek pro povídání si a více vět oznamovacích pro monolog. Nemůžete se s nimi rozloučit ve dvou větách.

     To je ovšem jen povrchní stav. Když zajedete k hlubším pomyslným cibulovým slupkám těchto jejich rolí, je to vážnější. Mají totiž zvláštní pocit, že musí druhé, když ne duchovně vést a přímo ovlivňovat, tak alespoň kontrolovat a usměrňovat. Vše samozřejmě v nejlepší víře, nebo, jak mi rádi v srdcích cítíme, na místě (ve jménu) Kristově. Důsledky jsou, ale takřka ne vždy přiliž pozitivní.

      Lidé kolem nich jsou pod pantoflem. Cítí se tak. A co je horší, je to tak. Nejdříve tuto svojí rolí začnou přijímat ve slušnosti a zdvořilosti, pak, a to je horší, s pocitem pokory a vlídnosti, následně ale s mentálním ušlápnutím a zkřiveným postojem své zodpovědnosti. Jak tedy z toho ven, abychom jen nekritizovali a nelitovali se?

      Jako vždy, chceme-li se vyhnout opravě domu od omítky, laciné morálce, musíme začít od Kristova charakteru. A třeba z našeho dnešního čteného textu. Máme smýšlet jako Kristus, který vydal sám sebe Bohu, který Ho ovšem v pravý čas povýšil, pokračuje apoštol Pavel ve svém dopise Filipským. Jak toto aplikovat na naše vztahy uvnitř sboru? Jak hledět na druhého a nestát se duchovní tchýni? Jak najít tu správnou míru?

     Předně vzpomeňme na Krista, když učil. On lidem vše nevysvětloval. Někdy dokonce utekl, vzdálil se, a když ho učedníci v soukromí požádali a On chtěl, tak jim to dořekl. Většině svým následovníkům ovšem nikoliv, a už vůbec ne těm, kteří k Němu měli odtažitý až nepřátelský postoj. To ale teď není, jak se domnívám, náš případ. Alespoň doufám. Chci tedy zmínit, že Ježíš z Nazareta svojí generaci nevedl, jak si to dnes ve většině případu představujeme my. On věřil, (1.) že Otec Bůh k lidem velmi osobně promlouvá. A potom (2.), že si na mnohé musí přijít sami. Můžeme to říci i tak, že uměl být s druhými (takto) trpělivý. Kdyby druhým všechno vysvětloval, stali by se na něm osobnostně závislí a On by se už nikde v plánu svého Otce nehnul. To ovšem hrozí nám kazatelům a pastorům! Že si z nás posluchači udělají (A) věštce, který je na všechno připraví nebo precizní (B) počítačový program, který všechno vysvětlí a doloží. Co ale jejich vztah s Kristem? Co až se v nás zklamou s jejich duchovním životem? Co na soudné stolici Kristové, kde budou stát sami za sebe, tedy bez nás?

     Hledět tedy nejen na sebe, ale i na druhé, podle mé interpretace tohoto oddílu znamená především druhého vnímat za někoho, kdo je suverénní bytost, se kterou velmi individuálně jedná náš společný Bůh Otec. A jakou že v tom máme roli? Bratrskou. To znamená, že nejsem Otcem já, ale Bůh. A dobrý bratr, vzpomeňme ze svého dětství - je to podobné – je ten, který v pravý čas posílí zdravé sebevědomí mladšího brášky, nebo potěší emoce mladší sestřičky. Není ovšem nad to! A ve Filipském sboru to tak zřejmě nebylo. Vliv židovských učitelů křesťany dělil a vedl k rivalitě, pomluvám a slovnímu ubližování si. Důsledkem pak byla oslabená identita, tedy v praxi nejednota a boj o moc. Proto Pavel začíná u Kristovy pokory a Otcova milosrdenství.

     Tam ovšem potřebujeme začínat i my, chceme-li odrážet stále více Kristův charakter. Nepomůže nám v tom teologie, nadstandardní učení a zvláštní důrazy, dokonce ani ne sebelepší staršovstvo, církev, vize nebo kazatel. Jediné, co nás k tomuto uschopní je osobní dotek Boží lásky, kterou máme v našem Spasiteli a Pánu. On způsobuje duchovní změnu, která má punc věčnosti, jednoty a radosti. Když to ale tady a takto odvážně tvrdím, musím se Vám přiznat, že využívám dramaticky jazyk psaného kázání (kde se to žádá, abyste neusnuli) stejně, jako vlastní přesvědčení (které je samozřejmě subjektivní a proto diskusi otevřené). Ale zpátky k tématu, už jen pár vět.

     Pojďme se Mu i v tomto v důvěře vydat. On nám pak bude dávat do srdcí naději i pokoj, že druzí kolem nás jsou také, tak jako my, v Jeho dobrých rukách. Výchova k samostatnosti je nezbytná, chceme-li vidět růst. Amen?

 

     „Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, náš Spasiteli a Pane, že nás vychováváš, abychom byli zralý a dospělý. Děkujeme Ti, že nám k tomu v životě připravuješ rozmanité situace a zkoušky. Prosíme Tě, abychom nikdy nezapomněli na tento Tvůj úmysl s námi, zvláště když to hodně bolí, nebo když nám není nejlíp. Amen.“

    

Slovo na cestu:   „Proto, mojí milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná (1. List Korintským 15:58).“

Požehnání:   „Milost Pána Ježíše s Vámi (1. List Korintským 16:23).“

 

                                                                                                                                    Jiří Kantor

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář