Jdi na obsah Jdi na menu
 


Být si jist sám sebou

12. 12. 2014

      Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
 

     Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?" Řekl: "Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně - jak řekl prorok Izaiáš. Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?" Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte - ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil. (Janovo evangelium 1:6-9, 19-28).


 

     To, co bych dnes chtěl, milí přátelé, potrhnout je skutečnost určitého zdravého Janova sebevědomí. On věděl kým je, proto mohl směle odmítat, kým není. Našel cestu k sobě samému. To vidím jako veliký problém současného člověka. Lidé sami sebe neznají, protože se těžko hledají. Jaké jsou potom příznaky? Ubližují si, a to mnohými způsoby. Například tím, že zraňují své osobnosti věcmi, které vedou spíše k sebe-ponižování a zanedbávání se, než k posílení a tak k rozvoji. Protože sebe dostatečně nepřijali, neustále sebe vystavují novému a novému trápení. Je pravděpodobné, že i Jan něco z tohoto na počátku svého lidství zakoušel. Možná se mu lidé už v dětství smáli. Mohl být trochu podivín. Když se ale takto nakonec přijal, vůbec mu nevadilo, že si o něm všichni nahlas šuškají, že je divnej! „Podívejte, jak se obléká! A to jídlo, co jí! A ta nízká sociální úroveň jeho bydlení napouští …“ atd. atd.
 

     Jan si ale vybojoval, kým je, a proto se sám za sebe nestyděl. Naopak! Zdá se, že si užívá svojí jinakost ve prospěch svého životního povolání. A to vidím, jako druhý důležitý důraz z dnešního našeho místa. Protože se Jan přijal takový, jaký je – a to beze sporu i s těmi špatnými vlastnostmi – byl zcela připravený pro své životní poslání. Tím bylo kázat lidem na břehu řeky Jordánu, kde následně také křtil, že se všichni musí připravit na setkání s Kristem. Byl si tak jistý sám sebou, že se odvážil dělat věci, které před ním nikdo nikdy nedělal. I to je znak zralosti. Odvaha být originální, mnohdy naprosto odlišný, než po vás žádá vaše okolí.
 

     Proto Jan, jak už jsem jednou v úvodu zmínil, uměl odmítat očekávání svého okolí. Uměl říci: „Ne, to nejsem já – to dělat nebudu.“ Nebo: „Toto sice dělám, ale s naprosto jiným motivem, než se mi snažíte podsunout.“  Byl hrdý a statečný člověk. Jsem takový i já?, ptám se sám sebe. Znám dostatečně sám sebe? Smířil jsem se sám se sebou s tím, jaký jsem, a to v skutku dobrém i ve zlém? Vyhlásil jsem nad sebou „milostivé léto Hospodinovo“, či ještě přesněji: přijal jsem ho takto od svého milujícího Otce v nebesích? Odpustil jsem si ve všem, co jsem opakovaně pokazil a v tomto duchu se plně přijal? Případně, proč jsem tak bezpodmínečně a cele ještě neučinil? Co konkrétně mi brání? A je to jen můj pocit, nebo nějaký konkrétní „balvan“ – určitá překážka? Ať tak, či tak, chci Vám, přátelé, zvěstovat: Bůh to takto s každým z nás už učinil! Můžeme to proto udělat také – každý ve svém čase. Přijmout se beze zbytku, smířit se sami se sebou bez výhrad, odevzdat Bohu svojí minulost, přítomnost i budoucnost.
 

      Když totiž takto přijmeme sami sebe, můžeme všem kolem nás v plnosti ukazovat na Krista. Když jsme vědomě a s radostí takoví, jaké nás Bůh stvořil, - automaticky - okamžitě ukazujeme na Spasitele v Kristu. Je to podobné, jako když dítě na maškarním karnevalu sundá masku a vy kolikrát můžete velice rychle rozpoznat podobu jejich rodičů. I my potřebujeme v určitém svém období sundat všechny své masky, abychom se stali plně lidmi – Božím věrným obrazem. Co je pak toho dalším ovocem? Budeme nevýslovně šťastní, a to především v tom smyslu, že se budeme cítit maximálně svobodní. Všem bych nám to ze srdce přál! Být sám sebou, znamená prohlédnout, proč jsem tady, a čeho už se nemusím nikdy bát. Totiž být někým jiným, žít podle představ mého okolí. To už se ale opakuji, viďte? Proto raději: amen.


 

     „Děkuji ti, dobrý Bože, že jsi mě přijal takového, jaký jsem. Děkuji ti také, že mě učíš přijímat se i s tím, co se mi na mě samotném nelíbí, abych byl šťastnější a svobodnější. Prosím, abych i v tom negativním mohl zahlédnout tvé úmysly se mnou. Dej, prosím, abych byl zralým člověkem, který rozpoznává, co je jeho životním posláním, a od čeho může být v klidu oproštěn. Přimlouvám se takto za všechny, kteří po tom také touží, a chválím tě, že z Tvé strany je už všechno hotové a připravené. Jsi nevýslovně laskavý Pán! Amen.“


 

Slovo na cestu:  „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známá všem lidem. Pán je blízko!“ (List Filipským 4:4-5).
 

Požehnání:  „Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.“ (Fp 4:23).

Jiří Kantor

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář